Před architekturou, před inženýrstvím jsem nejprve kreslil. Devět let na Základní umělecké škole Jana Falty v Náchodě, mezi mým šestým a patnáctým rokem – to bylo první místo, kde jsem se naučil, že i pouhá čára může nést tíhu.
Druhým místem byla Střední průmyslová škola stavební arch. Jana Letzela v mém rodném městě, která mě rychle vyhnala ze školních lavic rovnou na staveniště. Po prvním ročníku, od mých šestnácti let, jsem trávil každé léto jako přidavač a míchal beton. To mě naučilo tu úplně první věc o každé stavbě: že je to především fyzický fakt. Má svou váhu. A klade odpor.
Architekturu jsem chtěl studovat už od střední školy, ale cesta k ní nebyla přímočará. Nevydařená maturitní zkouška z angličtiny mi zavřela dveře na první vysněnou univerzitu; přijímací řízení na architekturu na pražském ČVUT zase ztroskotalo na tom, že komise nedokázala otevřít flash disk s mým portfoliem. Stavební inženýrství byla alternativa, kam jsem mohl nastoupit – a tak jsem tuto možnost přijal.
O dva roky později, když jsem procházel dejvickým kampusem, jsem si vzpomněl, že jsem původně přišel proto, abych se stal architektem. Strávil jsem léto tím, že jsem se znovu učil středoškolskou matematiku, složil jsem přijímací zkoušky a od té chvíle studoval architekturu a stavební inženýrství paralelně. Získal jsem dva bakalářské tituly a následně i inženýrský titul se zaměřením na statiku pozemních staveb — to vše na Českém vysokém učení technickém v Praze.
Své vzdělávání jsem ale neomezil jen na univerzitní kampus. Během náročného dvojího studia jsem neustále konfrontoval akademické znalosti s profesionální realitou. Začal jsem jako kreslič rezidenčních projektů v Ateliéru Dědek a později přešel do HRA Studio na pozici asistenta architekta, kde jsem překresloval komplexní koncepční vize – jako byla například rozsáhlá dostavba nemocnice – do přesných výkresů. S tím, jak rostla má inženýrská odbornost, rostla i technická váha mé práce. Nastoupil jsem na poloviční úvazek jako junior statik ve společnosti RECOC, kde jsem rýsoval výkresy betonové výztuže pro mezinárodní trhy. Své pole působnosti jsem pak dále rozšířil ve firmě CASUA, kde jsem jako junior stavař zpracovával stavební detaily pro Waltrovku, jeden z největších současných rezidenčních projektů v Praze. Každodenní přecházení mezi plynulým světem architektonického navrhování a striktními požadavky statického a stavařského detailování dalo pevné základy mému dnešnímu hybridnímu přístupu.
V roce 2018 jsem získal vládní stipendium CSC pro dvaapůlleté magisterské studium architektury na Tianjin University v Číně. Během prvních měsíců mi náhodný rozhovor otevřel cestu k přihlášce do náročného tříletého programu „dvojího diplomu“: první rok v Tchien-ťinu, druhý na italské Università degli Studi di Sassari a poslední rok zpět v Číně. První rok a půl probíhal hladce. Pak, během přestávky hned po prvním týdnu mého druhého italského semestru, eskalovala pandemie COVID-19. Výuka se přesunula do online prostředí, a přestože jsem svůj italský ročník úspěšně dokončil na dálku, plánovaný návrat do Číny se stal nemožným, protože země kompletně uzavřela své hranice.
Následovalo jedno z nejtěžších a nejkomplikovanějších období mého profesního života. Mé stipendium i studium byly na neurčito přerušeny. Uvězněn v administrativním vakuu, bez finančních prostředků a odkázán na nekonečnou, nejistou digitální komunikaci s univerzitou jsem se ocitl jen krůček od vysněného mezinárodního titulu, avšak zcela paralyzován vnějšími okolnostmi. Byla to doba hluboké frustrace, ztráty tempa a pocitů selhání. Většina studentů v mém ročníku to nakonec vzdala a studium nedokončila. Já ne. Díky naprosté vytrvalosti a trpělivosti jsem udržel s univerzitou dialog a v roce 2025 v Tchien-ťinu úspěšně obhájil svou diplomovou práci. Následně jsem vyřešil i zbývající formality s Università degli Studi di Sassari a na podzim roku 2026 bych si měl převzít i svůj italský diplom.
Během přerušení studia jsem zůstal v rodném Náchodě a pracoval jako nezávislý konzultant pro průmyslové rekonstrukce — mimo jiné jsem vypracoval statický posudek, který odvrátil zbytečnou přestavbu za desítky miliónů korun. Mezi lety 2023 a 2025 jsem navíc učil stavební mechaniku, projekt, technické kreslení a CAD na té samé stavební průmyslovce, kde jsem kdysi sám studoval. Byl to návrat, který jsem sice neplánoval, ale hluboce jsem si ho cenil.
Nyní, když je má akademická cesta po mnoha překážkách konečně a úspěšně završena, hledám práci na plný úvazek v architektonickém ateliéru v zahraničí. Hledám roli přesně na tom rozhraní, kde se architektura potkává s konstrukční inteligencí; kde k architektuře přistupuji jako inženýr a k inženýrství jako architekt.